Reporáž z druhého výjezdu do Norska:
Pět hodin ráno. Slunce těsně nad obzorem. Letiště Václava Havla v Praze. Lukáš. Beáta. Monika. Adéla. Bibi. Miriam Martinková. Ondřej Bína. Já. The hateful eight. Letadlem do Bruselu. Přestup. Letadlem do Osla. Cesta nad mořem. Skandinávie. Téměř konečná. Nádraží. Vlakem do Kongsbergu. Norští hostitelé. Uvítací výbor.
D e n p r v n í
Oslo, Norsko. Země Edvarda Griega, Henrika Ibsena, Erika Skjoldbjaerga, Kyga a v neposlední řadě Joa Nesbøho a jeho Harryho Holea. Skandinávie mě nikdy nepřestane fascinovat. Vystupujeme z letadla a já přemýšlím jen o tom, jak je na skandinávské přírodě vidět ta panenská čistota a krása i z letadla. A jak jsou mi ti chladní a odtažití a nesmělí Norové neuvěřitelně sympatičtí.
Nemá být ale Skandinávie trošku chladnější? Protože je tady doopravdy sakra teplo. A tak s sebou - oblečeni do teplého oblečení - vláčíme na nádraží své kufry, plné dalšího teplého oblečení, díky kterému jsme měli přežít chladné a nevyzpytatelné severské počasí a říkáme si, že teda máme ale sakra štěstí.
Po dvou a půl hodinách jízdy vlakem dorážíme do Kongsbergu. Městečka s rozlohou 792 km2, které je od Osla přímo vzdálené 68 km. Na nádraží nás čekají naši hostitelé, aby nás mohli odvést domů, a tak se naše Hateful eight rozděluje a každý jdeme s bušícím srdcem, úsměvem na tváři a anglickými frázemi na jazyku poznat naši hostitelskou rodinu.
D e n d r u h ý
Téměř každá norská rodina bydlí v domě a téměř každý z těchto domů má zahradu a terasu. A některé z těchto domů mají třeba dvě terasy nebo bazén nebo zkrátka něco dalšího navíc. V těch domech mají několik koupelen a místností pro hosty a ráno, když se probudíte a sednete si na jednu z těch teras, abyste se nasnídali, kolem vás se rozprostírá Norsko, ozářené vycházejícím sluncem.
Koukám na lesy, které se táhnou do nedozírné dálky a taky na jezero, obrovské podlouhlé zrcadlo. ‚Norwegian dreamin‘. Vzduch je tak čistý, že se bojím ho dýchat.
V poledne máme sraz se všemi ostatními studenty před Muzeem stříbrných dolů – chloubou obyvatel Kongsbergu.
Měli jsme navštívit i doly, ale průvodce si zlomil ruku. Po prohlídce a návštěvě obchodu se suvenýry, kde jsme měli mimo jiné možnost koupit si termohrnek s fotkou horníků anebo hornické kladívko, jdeme krásným městem do školy.
Sedáme si k dlouhému stolu a já si je konečně můžu pořádně všechny prohlédnout. Tmavovlasé, snědé a hlavně hlasité Italy a Španěly, kteří už se spolu stihli spřátelit a rozverně si něco vykládají. Turky, kteří jsou tišší a přátelští a baví se tak nějak se všemi. A nakonec Nory, světlovlasé a modrooké, kteří se moc snaží být k nám co nejpřátelštější. K jídlu dostáváme polévku z kokosového mléka s lososem a pizzu. Netradiční ale výborné. Po jídle máme volný program. Přesuneme se na fotbalové hřiště hrát seznamovací hry. Při tiché poště posílá každá země nějaké své slovo, většinou to nejtěžší na výslovnost. Ředkvička vyhrává, nedokáže to nikdo. S úsměvem je učíme slova jako „příklad“ nebo „řeřicha“ a oni se je marně snaží vyslovit. Po hrách se nenuceně dělíme do promíchaných skupinek a povídáme si. Postupně se ale rozutíkáme do svých domovů, blíží se osmá a už to je na Nory velmi pozdě, co se večeře týče.
D e n t ř e t í
Oficiální uvítací ceremoniál v kulturním centru Krona. Sedíme ve velké místnosti s obrovským oknem, vše je okázalé a slavnostní, mluví k nám jeden z hlavních koordinátorů a ředitelka školy, které postupně zástupci každé země nesou nějaký dar. Turci. Španělé. Italové. Teď je řada na vás. A my sedíme a klopíme zraky, protože jsme žádný dar nepřivezli. Uvítání ale pokračuje, jakoby se nic nestalo.
Z Krony jdeme pěšky do školy. Kolem soch a památníků, kolem slavného Kongsbergského kostela a kolem kavárny, která se jmenuje π. To musím vyfotit Doležalovi, říkám si. Dojdeme na hřiště před školu, kde hrajeme podivné hry, nikdo je nechápe, bavíme se o přátelství a přitom běháme po trávě a navzájem se honíme a zpíváme norskou písničku o smrti. Údajně je určená dětem. Pak máme předvést nějaké taneční představení, něco typického pro naši zemi a naučit to ostatní. Tančíme mazurku, profesoři nám zpívají „Měla babka čtyři jabka…“ Po hodině strávené pod žárem slunce, jsme všichni zpocení a rudí. Norové nám říkají, jaké máme štěstí, že je tak hezky. Minulý týden sněžilo. My se smíchem odpovídáme: „We brought the sunshine, we are the sunshine.“
Ve škole máme nejdřív ochutnávky typických jídel, spíše teda sladkostí. Jíme turecký med a nutellu a další sladkosti, zatímco ostatní si zamilovávají lázeňské oplatky a kofolu. Jen Norové mají něco slaného – hnědý karamelizovaný sýr (fakt dobrý) a lososa. Když už jsme dostatečně upatlaní a přeslazení, sedáme si ke stolům a prezentujeme si navzájem naše země.
Večer všichni donesou jednorázové grily a klobásy a pečivo a roztáhnou deky u jezera. Panuje tu klid. Poznáváme se zase o něco víc. Pár z nás se jde dokonce do ledového jezera koupat. Sedíme a povídáme si a jíme do setmění.
D e n č t v r t ý
Celodenní výlet. Vesnička Heddal s monumentálním roubeným kostelem (vypadá jako pohádkový zámek). Město Rjukan, které je známé tím, že tady měli Němci během II. světové války továrnu na těžkou vodu, která se stala cílem operace Telemark, jež měla zastavit německý jaderný program. Potom míříme na farmu v Ullandu. Dlouhý stůl, šero, svíčky. Máme sobí maso se zeleninou. Výborné. Po večeři následuje kulturní vložka ve formě norských písní, které nás trochu kolébají ke spánku, protože jsme přecpaní a unavení. A když si myslíme, že nás už nic nečeká, donesou ještě kávu a dezert.
D e n p á t ý
Konečně přichází to, kvůli čemu jsme přijeli. Projekt. World in wars. Hudba, literatura, film a politická propaganda ve válečné době. Naše podtéma: Nazi propaganda. V Praze jsme dali dohromady hodinovou prezentaci. Po příjezdu do Kongsbergu jsme zjistili, že svou prezentaci musíme zredukovat na deset minut. Bolelo nás trochu u srdce.
Po prezentacích nás čeká návštěva kostela Kongsberg Kirke, jednoho z největších norských kostelů a také kongsbergské architektonické perly. Vracíme se zpátky do školy na debatu se dvěma uprchlíky ze Sýrie a z Iráku. Mluví o svých životech a o tom, jak se dostali do Norska.
Večer jdeme na něco-jako-rozlučkovou-oslavu u jednoho z norských studentů doma. Venku je připraveno posezení, na stole leží růžové a modré talířky a konfety všech barev a ze stropu přístřeší visí papírové ananasy. Říkáme si, tak takhle vypadají party v Norsku, aha. Jíme pizzu a pijeme limonádu. Po chvíli se všichni rozmístí po zahradě a hrají míčové hry. Nějak si nedovedu něco takového představit u nás v Česku. Italové a Španělé to ale brzy začínají rozjíždět ve velkém stylu, pouští hudbu tak nahlas, že to musí slyšet celé sousedství a tančí, zatímco Norové urputně hrají volejbal s nafukovacím míčem. Je to trochu komické. Ale jak se stmívá, sedáme si ke stolům a na trávu a povídáme si. Už jsme kolektiv.
D e n š e s t ý
Vytoužené Oslo. Nejprve Muzeum vikingských lodí v Bygdøy. Muzeum malé a lodě obrovské. V obchodě se suvenýry prodávají malé postavičky norských trollů. Oškliví skřeti, napadá mě, jestli si je vůbec někdo vozí z Norska jako suvenýr? Poté Muzeum holokaustu, kde si vyslechneme zajímavou přednášku o nacistickém programu za druhé světové války a o menšinách.
Autobus nás veze o něco blíž centru Osla a vystupujeme u Vigeland Parku. Parku soch. Parku Gustava Vigelanda. Co socha, to podívaná.
O půlhodiny později vystupujeme v centru u budovy Opery a máme tři hodiny na to, abychom stihli, co chceme stihnout. Střecha Opery, ze které je krásně vidět osloský fjord. Pevnost Akershus, třída Karla Johana, kolem Muzea moderního umění, Národního divadla a radnice, procházíme parky a ulice centra. Vnímám všechno, co slyším a vidím a cítím a snažím se to nějakým způsobem uchovat. Plní se mi sen. Jdeme se podívat i do Sofiiny ulice. Ulice, kdy bydlí Harry Hole, fiktivní hrdina knih Joa Nesbøho. Na posledních deset minut si sedáme na střechu Opery. Dýchám mořský vzduch o sto šest a zasněně koukám do dáli.
D e n s e d m ý
Tak si tady spolu všichni naposledy sedíme ve třídě a posloucháme vřelá slova norských koordinátorů, dostáváme diplomy a sami pronášíme slova na rozloučenou. Za hodinu nám jede vlak do Osla. Přišlo to příliš rychle. Loučení. Objímáme se a slzy máme na krajíčku. Každému koho obejmu, říkám: „It was so nice to meet you!“ a pokaždé to myslím upřímně. A potom odcházíme. Pryč. Zpátky. Zpátky do reality. Po cestě letadlem se cítím, jako bych se probouzela ze snu. Ale tohle je jeden z těch snů, který si ráno po probuzení moc dobře pamatujete.
Časopis: Malé stránky, vydání 8.vydání 2015/2016, vyšlo: 13.06.2016
