Vysloužilí rodiče/energičtí studenti? Aneb Erasmus+ týden v Praze

V Norsku a v Turecku jsme si zažili, jaké to je žít týden v naprosto cizí, kulturně odlišné rodině jiné národnosti. Jaké je být na nich závislý a nechat si od nich poskytovat jídlo a střechu nad hlavou. Tento týden jsme měli možnost udělat přesně tohle pro druhé. Pro Nory, Turky, Italy a Španěly. A bylo to těžké.

D e n p r v n í

Jedeme na letiště pro Nory a psychicky se připravujeme na to, že teď budeme týden mluvit anglicky. Že si neodpočineme. Že to asi bude trochu náročné. Ale uklidňovalo mě to, že Norku, která u mě bude bydlet, už znám. Vyzvednutí na letišti proběhlo lehce. Odvezli jsme si je domů, dali jim najíst a vyrazili do centra, do kavárny Louvre, o které jsme předpokládali, že se jim bude líbit. Nicméně se s úspěchem příliš nesetkala. Naše Norky seděly zamlklé a otrávené. Ještě, že už se jde zítra do školy, říkala jsem si.

D e n d r u h ý

V osm hodin se všichni scházíme ve školní knihovně na slavnostním uvítání panem ředitelem. Na stole leží džbány s vodou, ředěným džusem a kávovar, který produkuje kávu, nad níž Italové ohrnují nos. Teprve teď mám možnost popovídat si s ostatními Čechy o jejich hostech. A když je poslouchám, vlastně jsem ráda za svou Norku. Ondra je zoufalý ze svého Vittoria, který mu napsal, ať mu zajistí župan, Ondra se mohl přetrhnout, načež sklidil od Itala diamantový hate, že je župan ze špatného materiálu. Kačka říká, že její Španělka Laura nekomunikuje a Klářiny Turkyně Yagmur a Tugba nejedí a nemluví příliš dobře anglicky. Po pár organizačních slovech je bereme na prohlídku školy. Okamžitě míříme na Doležalovu hodinu, má naši třídu. Ani nepřekročíme práh a už nás vyhazuje. O pět minut později potkáváme Matouše, který nám s hrůzou v očích sděluje: „Naštval jsem Doležala!“ a my mu odpovídáme: „My taky.“ Následují práce ve skupinách – prezentace na téma Minorities a naučná procházka po pražských pomnících. Na oběd jdou všichni do jídelny a většina odchází nenajedená, protože byla koprovka. Odpoledne jdeme na radnici a na procházku městem.

D e n t ř e t í

Ve středu nás čeká Terezín. Je nesmírná zima a leje a je zataženo, což sice není příjemné, ale musím říct, že to dodává určitou potřebnou atmosféru. Máme přednášku v angličtině a cizinci si dělají selfiečka, kde můžou. Ostatní nasedají na autobus a míří do Bohušovic, zatímco já jedu do Prahy a zbytku výletu se neúčastním. Večer jdeme všichni do kavárny a trochu víc se navzájem poznáváme.

D e n č t v r t ý

Ráno odvážíme svoje hosty na Staroměstskou, kde je čeká prohlídka židovské čtvrti a my, kteří nejsme ve skupině Minorities jdeme domů připravit jídlo na National evening. Odpodledne probíhají práce ve skupinách a v šest hodin už jsou všichni připraveni v knihovně, na stolech stojí národní jídlo každé země. Nejdřív si své národy prezentujeme prostřednictvím videí, divadla a tance. Čeká nás vystoupení sboru Josef a turecké divadlo. Potom jíme – norský karamelizovaný sýr, turecký med, španělskou šunku, italský sýr… - a zase tančíme.

D e n p á t ý

Páteční dopoledne je celé naruby. Jedna z norských dívek křivě obviní svou hostitelku – mou spolužačku - že má doma schované drogy a hystericky řve, že u ní nechce bydlet, jinak že ji nepustí do Norska. Za hodinu ví o této události celá škola, vkládají se do toho norští i čeští učitelé. Norský učitel Arne se pořád dokola omlouvá, ale má spolužačka, ač lehce zklamaná, to bere s nadhledem a dokáže si z toho udělat srandu.

Všichni se rozutečou na práce ve skupinách a následuje fotosoutěž, ve které jde o to, vybrat za národ jednu fotku pořízenou v průběhu týdne na téma „Co by bylo škoda, kdyby zmizelo.“ Vyhrávají Turci. Odpoledne máme volné, cizinci jdou na Vyšehrad a naše Norky potom odchází (už potřetí tento týden) nakupovat oblečení. Večer se všichni sejdeme a jdeme na Signal festival a do hospody.

D e n š e s t ý

Ráno své děti (celý pobyt jsme o nich ze srandy mluvili jako o dětech, sobě jsme říkali vysloužilé matky a otcové) hážeme do školy a pak máme chvíli volno. Italové odlítají už dnes dopoledne a Vittorio láme srdce Španělkám. Nekecám. Potom plavba lodí a v poledne slavnostní společný oběd se shrnutím a zhodnocením celého týdne a rozloučením, kterého se účastní všichni až na mě a tři mé spolužačky, protože jsme odjely dřív z Terezína a nemohly si vybrat jídlo. Nemůžu říct, že mě to nemrzelo. Odpoledne jdou všichni nakupovat suvenýry a potom jdeme téměř všichni na goodbye setkání a užíváme si poslední večer. Jsme vyčerpaní a vypjatí, už se těšíme, až si odpočineme. Loučím se se Španělkami, se kterými jsem sice neprohodila ani slovo, nicméně teď mě prostě musí obejmout. Loučení s Turky Gökberkem a Barışcanem je nejtěžší, opravdu nám přirostli k srdci.

D e n š e s t ý

Už skoro ani nejsem schopná vstát a stejně tak moje Norka. Scházíme se na letišti, říkáme si: „Bye, it was so nice having you here…“ a další srdceryvné fráze. Ale není to ono. Nejsem smutná ani dojatá a vím, že se mi nebude příliš stýskat. Potom jedeme domů s vidinou toho, že budeme spát po celý zbytek dne.