Chladné stěny kaple. Polojasný den. Hřejivé úsměvy všech kolem. Dohromady vytváří atmosféru, která se brzy stane naší součástí. Bude tečkou za našimi osmi lety na Malostranském gymnáziu. Jako bychom byli červení broučci s pár puntíky. Teď jsme získali další do výbavy "slunéčka sedmitečného." Ještě spoustu teček v životě budeme muset získat, abychom se mohli stát opravdovými slunéčky. Abychom se mohli stát dospělými.
Když nám naše paní sbormistryně říkala, že za týden zpíváme na předávání maturitních vysvědčení oktavánů, prolítlo mi hlavou jen "jé, jako každý rok."
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že oktaván jsem teď já. Jsme další vlna, která se prohnala školou, občas něco smetla, jindy vytvořila příliv prozářený sluncem.
A tak tu stojím, přede mnou moje třída, vedle mě profesoři, kterým vděčím za to, že tu dneska můžu být.
Poslouchám projev pana ředitele, naši milovní třídní profesoři říkají naše jména a my si jdeme pro vysvědčení. Ta poslední. Koukáme po sobě, v očích máme radost, smutek, rozpaky, zrcadlí se v nich osm let. Krásných let. Za oktavány moc děkuji za to, že jsme mohli být součástí tak krásné školy na neuvěřitelném místě. Za to, že jsme měli možnost sdílet jídelnu s dětmi, které v životě v něčem tolik štěstí neměly. Mohli jsme se učit od sebe navzájem. A děkuji za to, že jste tu pro nás vždycky byli. GALERIE:109;
Hana Šimková, 8.BG.