I přes menší zmatky s organizací jsme se na letošní výjezd těšili všichni. A i ti, kdo to nepřiznávali, byli v hloubi duše zvědaví. Takže když jsme se po několika dnech očekávání konečně sešli na Hlavním nádraží, hýřili jsme energií. Kromě naší třídy jela i paralelní kvinta B – dohromady 50 lidí.
Cesta do Rapotína proběhla poměrně hladce. Do rychlíku jsme se naskládali bez problému. Po přesednutí do osobáčku už bylo ve vagónu poměrně husto, o náhradním autobusu ani nemluvě. Ale vše jsme vydrželi a po kratší chůzi jsme dorazili do ubytovacího areálu Losinka.
Už při rozdělování pokojů bylo jasné, že část programu bude probíhat pro obě třídy odděleně. Jakmile jsme si vybalili, vyrazila naše třída na prohlídku zámku Velké Losiny a pak do Muzea a výrobny ručního papíru. Nevím, jak mé spolužáky, ale mě zámek především překvapil a musím říct, že jsem nikdy neviděla nerekonstruovaný zámek, tedy aspoň ne v natolik zachovaném stavu. Ze všeho přímo čišela letitost a hlavně podlahy vypadaly, že by mohly hodně vyprávět – většina z nich byla původní. Celá zámecká budova poskytovala nenapodobitelnou atmosféru zašlé renesance. Když jsme už poněkud zmožení došli do Muzea ručního papíru, nejprve nás zavalili hromadou zajímavých informací o historii papíru a pak nám výrobu ukázali v praxi. Následovala procházka po městečku a naše samostatná práce. Ve skupinkách jsme hledali odpovědi na přidělené otázky o historii, lázeňství či obyvatelstvu Velkých Losin. Nesmělo chybět ani interview s lázeňským pracovníkem či hostem. Vzhledem k tomu, že info-centrum bylo zavřené a lázeňští pracovníci dost nesdílní, užili jsme si spoustu zábavy. Po večeři a večerním programu jsme šli všichni rádi spát.
Druhý den ráno, dřív než jsme se nadáli, ujížděli jsme autobusem směr přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně. Tam na nás čekala přednáška, informační video a následně prohlídka podzemních prostorů elektrárny. I když jsme se ze všech sil snažili vnímat, těch čísel, megawattů a elektriky bylo na mnohé z nás příliš. Ale sama prohlídka na nás udělala tak silný dojem, že když nic jiného, aspoň ten jsme si odnesli. Následně nás čekal výstup na vrchol hory Praděd. Jak jsme brzy pochopili, šlo o výstup ne zrovna pohodlný, trochu delší, místy kolmo na vrstevnice. Poté, co jsme se dostali nahoru, jsme opět sestupovali dolů, nasedli na vlak a večer jeli na vytouženou večeři. Po večerním programu jsme se těšili na spánek ještě více než minulou noc, jen jsme ještě museli sbalit.
Poslední den jsme měli přednášku pracovníka CHKO Jeseníky. V ní nám byl mimo jiné prezentován i pohled ochranářů na místní přečerpávací elektrárnu. Samozřejmě se jejich názory poněkud lišily od tvrzení naučného videa ČEZ, a tak jsme si je rádi poslechli. Ještě jsme dali dohromady zavazadla a mohli jsme vyrazit na poslední část programu – do renesančního kostela v Maršíkově. Bohužel jsem se nemohla zúčastnit, ale ostatní se vrátili z prohlídky kostela nadšení. Kromě toho po cestě pracovali rozděleni do přírodovědné, výtvarné nebo dramatické skupiny.
Pak už zbývalo jen vzít zavazadla a rychle na vlak. Postupně jsme vystřídali tři plné vlaky, než jsme se konečně večer dostali do Prahy. Vrátili jsme se spokojení, poučení, plní dojmů, snad jen trochu víc unavení. Ale stálo to zato.